Úvodní slovo

Zpět

Je-li pravdou, že písknutí píšťalky nebo zazvonění malého zvonečku může uvést do pohybu rozsáhlou lavinu, pak se cosi podobného přihodilo, když se v roce 1948 domluvili dva sběratelé starožitností nad kolekcí indických kinžálů. Prvním byl literát Bedřich Kopecný a druhým výtvarník Jiří Winter, zabývající se až dosud ilustrováním přírodopisných knih a vážně míněných odborných publikací. Z učené debaty dvou vzdělanců zatížených historií se zčistajasna zrodila nečekaná, leč zajímavá myšlenka: pokusit se společně o kreslený humor. Pak už netrvalo dlouho a v tisku se objevily první obrázky podepsané Nepraktou. Takřka okamžitě zabraly a upoutaly pozornost čtenářů. Nejen proto, že došlo ke šťastnému spojení nadaného kreslíře s inteligentním textařem, ale především pro širší tematický záběr, než bylo tehdy obvyklé. Společné záliby se projevily v kreslených vtipech a Nepraktické historie se staly šlágrem ve svém oboru. V podstatě šlo o alegorie, které u nás měly tradici spíše divadelní. Neprakta, stejně jako hry Osvobozeného divadla, žertoval na historická témata, aby nenápadně, ale i nápadně nastavoval zrcadlo svým současníkům.Vyvrcholením tohoto úsilí se stala znamenitá kniha Motivy z amfor, nad kterou se bavili i zahraniční čtenáři. Obliba a popularita autorské dvojice byla nesporná. Především výtvarník se ocitl na rozcestí s mnoha pěšinkami, vedoucími k snadnějším, a přitom nepoměrně lépe honorovaným úkolům. Jestliže Jiří Winter (a to i po dlouhé nemoci a posléze úmrtí Bedřicha Kopecného) neopustil kreslený humor, publikovaný často za svízelných podmínek v časopisech a denním tisku, má to řadu důvodů.

Jiří, dnes už Neprakta v jediné osobě, ví velice přesně, co chce dělat a co mu přináší plné uspokojení. V kresleném humoru se stal hvězdou, ale to neznamená, že by u něj setrvával z vděčnosti nebo nějakých sentimentálních pohnutek. Je to člověk, který cítí a oceňuje šance v jiném uměleckém žánru se nevyskytující. Zatímco výroba knihy trvá často i několik let, v periodikách lze reagovat na události nás obklopující takřka ze dne na den. Můžete se vyjadřovat k spoustě problémů a svůj soud či komentář uvidět černý nebo dokonce barevný na bílém v rekordně krátké době. Což je fascinující, ale i nebezpečné, zejména pro menší talenty. Pohotovost a aktuálnost se totiž mnohým nesprávně jeví jako pomíjivost a krátkodechost. Leckterý autor doplatil na podceňování novinářské práce tím, že vytvořil dílka, která spolehlivě zemřela s dnem, pro nějž byla zhotovena. To samozřejmě není Nepraktův případ. Kreslené vtipy oslovující čtenáře novinových stránek, žijí i po řadě let a mají se stále k světu. Znovu ožívají na řadě výstav a bez problémů jsou zařazovány do knížek, které se na knihkupeckých pultech ani neohřejí. Nepraktova popularita, pramenící z usilovné spolupráce s časopisy, se mění ve veletok úctyhodných rozměrů, což lze nejen tvrdit, ale i dokázat.

Nepraktovy výstavy doma i v cizině mají návštěvnost srovnatelnou a atrakcí prvního řádu. Lidé se na ně chodí bavit jako do avantgardních kabaretů, přecházejí od obrázku k obrázku a setrvávají ve výstavních prostorách i několik hodin. Před pokladnou se tvoří fronty, při jejichž spatření se nezasvěcenec táže, vystavují-li se zde královské klenoty, Tutanchamónovy ostatky, nebo zvolila-li toto místo k svému jedinému koncertu známá zahraniční hvězda pop-music. Kdyby některý časopis zorganizoval soutěž popularity o zlatý štětec, nemůže být sporu o tom, kdo by byl jeho držitelem. Neprakta oslovuje všechny generace. Znají ho děti, pro které nakreslil stovky obrázků do jejich časopisů, dospělí odebírající Dikobraz, Ahoj či sobotní přílohy novin, i kmeti, vracející se mentálně do svého dětství.Nepraktova publikační činnost je ovšem daleko širší. Je autorem plakátů, reklamních obrázků a nejednomu autorovi už pomohl coby ilustrátor jeho knihy. Zkusil to ve filmu a často se objevuje v televizi. nemůže, ani nechce se tomu vyhnout, ale to vše je jen důsledek obrovské popularity, kterou si získal jako tvůrce kreslených vtipů pro noviny.

K této práci má zcela výjimečné předpoklady. Pomineme-li talent, za který nemůže, je zde celá řada vlastností, jež ho přímo předurčují ke komunikaci s nejširší čtenářskou obcí. na prvním místě bych jmenoval jeho hravost, patrnou téměř na všech jeho obrázcích. Se stejnou rozkoší, s jakou krmí malé hnědé myšky, šplhající nocí po šlahounech břečťanu k jeho osvětlenému oknu, s podobným zaujetím, s jakým se věnuje svému psinci nebo jedovatým škorpiónům ve viváriu, a s chutí, s níž se znovu probírá četnými sbírkami, kreslí další a další vtipy. Toto dětské zaujetí prací je mnohým zcela nepochopitelné. Vzhledem k počtu obrázků, které Neprakta vytvořil, čekali by spíše únavu a rutinu. Ale opak je pravdou. V noci, kdy odejdou poslední návštěvy, dozvoní telefony a Střešovice připomínají mrtvé město, počne malíř intenzivně pracovat, hraje si se svými sympatickými panáčky až do ranního rozbřesku. Teprve zazvonění první tramvaje pro něho znamená večerku a odchod na lože. My jsme se však dostali k druhému důvodu Nepraktovy obliby, který do značné míry souvisí s důvodem prvním. Je to jeho sympatický rukopis. Nepraktovy figurky jsou naprosté většině lidí příjemné, takže si je rádi prohlížejí. Výjimkou nejsou ani upíři, strašidla a různé potvory, které by vzhledem ke svému poslání měly spíše děsit a odpuzovat. Tohle rozhodně beze zbytku nesplňují. Zato vzbuzují úsměv, a dokonce touhu mít něco podobného doma. Neprakta se však nepodbízí. Patří prostě do téže rodiny šťastných kreslířů, jakou tvoří Walt Disney, Josef Lada a celá plejáda dalších.

Sám sympatický projev není samozřejmě zárukou kvality. Známe řadu karikaturistů, kteří jsou znamenití, přestože na první pohled spíše odpuzují. V jejich kresbě převládá břitkost, žlučovitost a zloba, která je namířená na správný cíl, spolehlivě plní svůj účel. Této zbraně Neprakta nepoužívá. Jeho doménou je humor, laskavý i štiplavý, pivní i intelektuálský. Veškeré konflikty, jimž věnuje svou pozornost, jsou pro něho důvodem spíše k zasmání, než k hněvivému gestu.

Třetí důvod Nepraktovy obliby vidím v jeho vrozené zvědavosti, a z ní pak smyslu pro detail. Dovolte, abych to rozvedl. Neprakta je člověk, kterého všechno na světě zajímá a jenž nad ničím povýšeně neohrne nos. Miluje podívanou všeho druhu a je vždy tam, kde se něco děje. Potkáte ho na boxu i na koncertě Pražského jara.Fotbal i klasická opera jsou pro něho stejně atraktivní. A všude, kam přijde se důkladně dívá. Neujde mu jediný pohyb, o garderobě vůbec nemluvě. Nic si nezapisuje, ale všechno bedlivě ukládá do své jedinečné paměti. Ve vhodnou chvíli v ní zaloví a vytáhne vzácný exponát jako kravatu ze skříně. V tom jenenapodobitelný. Téměř každý jeho obrázek má něco navíc. Něco, co tam být nemuselo, protože to není důležité pro vyznění vtipu, ale co přesto dílo nesmírně obohacuje a rozesmává čtenáře jaksi nad plán. Na této praxi Neprakta tvrdošíjně setrvává a nevěřím, že by se jí někdy vzdal. Tento způsob práce působí na čtenáře i psychologicky. Neprakta je přijímán s obdivem. Lidé ho milují i pro bohatost a rozmanitost jeho obrázků. Množství zajímavých detailů, v nichž vzbuzuje pocit solidnosti a pracovitosti, která šlechtí každého řádného občana. Něco na tom je, neboť Nepraktův talent zdobí takřka rybářská trpělivost. I když je v časové tísni a urgence nabývají charakter výhružek, Neprakta své dílo neodbývá a neodevzdává veřejnosti náčrtky nebo polotovary. je důkladný a na kvalitě velice nerad šidí.

Hledáme-li i další důvod umělcova věhlasu a popularity, nemůžeme pominout široké vzdělání a takřka encyklopedické znalosti v četných oborech. Jeho uznávanou doménou je historie od doby, kdy se srazily mlhoviny, až do zrušení pražské koňské dráhy. Na štíru je jen s dobou moderní, která přivedla na svět vynálezy, jež jsou mu nepříjemné. Neprakta nesnáší jakékoliv spojení železa s olejem, a z toho důvodu není ani vlastníkem řidičského průkazu. Přesto, i když nerad, rozezná trabanta od autobusu, a není-li vyhnutí, dokonce se uvolí symboly moderní techniky nakreslit. Bezpečněji se však pohybuje v dobách minulých a zejména jeho znalost kostýmů, krojů a oděvů vůbec je ohromující. Na jeho obrázcích sotva najdete chybu, a přitom kreslí bez předloh, učebnic či příruček. Všestranně se orientuje také ve všech sběratelských oborech. Je schopen dlouze vykládat o numismatice, habánské keramice i japonériích, poučí vás o kultovních předmětech kdejakého náboženství, strčí vám pod nos mumii a rozestře před vámi staré pergameny. Pokud vám to nebude stačit, seznámí vás se svou sbírkou lidských lebek. Každá z nich je schopná normálního člověka vyděsit k smrti, ale Nepraktu jejich přítomnost v domě inspiruje. Z jeho obrázků však poznáte, že je i, jak by řekl Jaroslav Žák, honěný ve vědách přírodních. Velkou Nepraktovou láskou je zoologie a jeho obdiv k živé přírodě je tak silný, že se dokonce angažuje v ochranářském hnutí a svědomitě navštěvuje schůze, což se jinak příčí jeho naturelu.

Mnohem důležitější je ale, jak dovede ze svých znalostí těžit jako kreslíř. Osobně tvrdím, že je v tomto směru nezaskočitelný. Vyšťáral jsem v přírodopisných knihách už lecjaká podivná zvířata a vymyslel na ně vtipy, ale on je s ledovým klidem okamžitě a bezchybně nakreslil. Koneckonců, když člověk doma chová škorpióny a pakobylky, nemůže být jeho vztah k přírodě ledajaký. Přírodou však Nepraktovy znalosti ani zdaleka nekončí. Je expertem přes všechny vědy i pavědy, ovládá mytologii, černou i bílou magii, okultismus a kdoví, jestli ve volných chvílích tajně nehledá kámen mudrců. Své poznatky si nenechává pro sebe, ale naopak je při každé vhodné příležitosti ve výtvarné podobě předkládá nejširší veřejnosti. Právě tak je to s jeho smyslem pro legraci. Na rozdíl od některých vyhraněných autorů, kteří neuznávají nic jiného než humor anglický, situační, beze slov, poetický, drsný, černý, lidový a kdovíjaký ještě, Neprakta je ve své tvorbě velice tolerantní.

Jako sběratel si chce zřejmě odpočinout od šuplat s nálepkami, a tak uznává jediné měřítko: buď něco vtipné je, nebo není. A pro humorný námět je ochotný zajít kamkoliv: do baru i královského paláce, na fotbalové hřiště, do zaplivané putyky i do operní lóže. Nikdy neupadne do rozpaků a jeho krvežízniví kati jsou právě tak rozkošní jako bělostné rusalky, křepčící na palouku za úsvitu měsíce. Neprakta není humoristický sektář, ale autor širokých zájmů, nabízející tak rozsáhlý sortiment poznatků, že to udivuje laiky i odborníky. Zcela nesporný je jeho profesionalismus. Ani vypěstovaný ani získaný zkušenostmi. To je součást jeho povahy. Neprakta nevkročil na dráhu kreslíře-humoristy náhodně, a když tak učinil, ani na chvíli to nepodceňoval. Začínal spolu s nadaným spisovatelem a ani po jeho odchodu nepotlačil literární stránku vtipu, jak je to u některých kreslířů běžné. V tomto směru je nutné vyzdvihnout i ideální Nepraktovu povahu. Je to člověk klidný, vyrovnaný a přátelský. Nevyhledává spory a konflikty. Ačkoliv nerad opouští své názory, nevolí při jejich prosazování formu hádky. Má po ruce řadu nenásilných metod, jak přesvědčit o své pravdě. Tvrdohlavostí se neholedbá a používá ji jen v krajních případech.

Výslednicí všech předpokladů, o nichž jsem se zmínil, je neuvěřitelný a takřka šokující výsledek. Neprakta publikoval už přes 20 000 kreslených vtipů, čímž se postavil na jedno z prvních míst na světě. To, že nejde jenom o kvantitu, dosvědčuje i jeho jmenování zasloužilým umělcem. Toto ocenění obdržel za činnost v žánru, který bývá spíše přehlížen a nedoceňován, takže má o to větší hodnotu. Je vlastně prvním českým výtvarníkem, odměněným takto právě za práci v oblasti kresleného humoru.

Domnívám se však, že Neprakta ještě zdaleka nedorazil do cíle. Nevběhl ani do posledního kola. Stále ho baví kreslit a čtenáři nepřestávají na stránkách časopisů hledat jeho obrázky. Není důvod přestat. Naopak můžeme věřit, že tato lavina, která se dala do pohybu, ještě neztratila na své síle, což všechny milovníky dobrého humoru upřímně těší.

Miroslav Švandrlík, Neprakta - Nakladatelství práce Praha, 1984, "Úvodní slovo"

Zpět